Engadin 2019

Dne 10. 3. 2019 – neděle – se ve švýcarském San Moritzu a okolí konal 51. ročník populárního Engadin Skimarathonu. Jedná se o závod volnou technikou (bruslení) s každoroční účastí přes 14 000 běžkařů z více než 60 států celého světa. Závodu se účastní nejen špičkoví závodníci světové výkonnostní elity, ale i v podstatě každý,kdo má alespoň trochu té běžkařské krve v těle, a natrénováno v sezoně alespoň těch pár kilometrů. Podmínkou ovšem je, aby aktuální zdatnost umožňovala absolvovat trasu dlouhou 42 km, byť na víceméně rovném a lehce klesajícím profilu trati. Ta vede malebným alpským údolím v nadmořské výšce okolo 1700 m. n. m. Místy se jede i po břehu místních zamrzlých jezer. Na trase nejsou žádná táhlá dech beroucí stoupání typu Šumava, ovšem i těch několik málo švýcarských stoupáků „dachů“ může dát pěkně zabrat.

Na tento závod vyrazil v pátek odpoledne 8. března Ski Nordic Mariánské Lázně ve složení Petr Vodička, Radek Vodička, Luděk Lazur, Honza Vlček, Jiří Blažek a David Blažek. Sestava se po osmihodinové cestě z Mariánských Lázní, odřízené Petrem, ubytovala ve čtyřhvězdičkovém hotelu Europa St. Moritz. Jako ve většině alpských zemí, interiér hotelu překypoval masivním, někdy i relativně hrubě opracovaným, letitým dřevěným nábytkem, dodávajícím tu pravou horskou atmosféru pro naladění na tento slavný závod běžkařského maratonu. Po doražení naší sestavy v pátek večer byla sobota po snídani ve formě švédských stolů věnovaná seznámení s okolím a samotnou tratí, lehčím tréninkem a vyzvednutí startovních čísel. Trasa byla nádherně umrzlá, upravená, místy i možná 15 metrů široká, no jo, závodníkům Engadin Skimarathonu, svým počtem se rovnajícím přibližně obyvatelům Mariánských Lázní, prostě běžný jednostopý dvoumetřík šířky stačit nemůže. Na trase jsme při sobotním tréninku (vzhledem k pěknému počasí a blížícímu se závodu bylo na běžkařských tratích relativně rušno) narazili i na manželský pár, Čechošvýcary Hanku a Vráťu. Tito původně Plzeňáci zde žijí už přes dvacet let a jsou mimo jiné pravidelnými návštěvníky zdejších běžkařských tratí. Dostali jsme od nich několik tipů pro nadcházející závod, no a nakonec, po chvíli vzájemného seznamování, se z toho vyklubalo i pozvání od Hanky navečer k nim domů na večeři, kde podávali výborné víno, sýry a těstoviny se třemi druhy omáček, a probíhala živá konverzace ohledně českých a švýcarských (a nejen) běžkařských poměrech. Neděle ráno už byla ve znamení před závodního shonu a nervozity. Pořadatelé zajistili na místo startu svoz závodníků, ubytovaných v širokém okolí, zdarma lokálními autobusy.

Na místě startu bylo pěkně rušno, vzhledem k počtu závodníků a organizátorů… jen fronty na mobilní toalety Toi-toi se táhly zdánlivě do nekonečna. Naše věci (osobní věci, šaty na převlečení…) jsme si dali do igelitových pytlů, obdržených spolu se startovními čísly den předem. Tyto batohy dávají závodníci před startem pořadatelům do nákladních aut armádního typu (těch zde bylo přes 30), které při startu závodníků vyrazí a do cíle dorazí přeci jen o něco rychleji a doběhnuvší závodník si tedy tak hned po náročném finiši může dopřát po vyzvednutí svého pytle a převlečení do toliko kýžených suchých ponožek.  Start probíhal po skupinách…několik set lidí stejné kategorie vmanévrovali pořadatelé do mřížové klece, kterou v daný okamžik otevřeli a závodníci mohli vyrazit ke startu, nasadit běžky a už už upalovat vpřed. Luděk měl to štěstí startovat v jedné z prvních skupin („Elite“) kde byl výskyt pomalejších běžců prakticky nulový a nemusel se tak proplétat trasou, zacpanou tisícovkami „mantáků“:D. Možná se jednalo o malý dárek Luďkovi od pořadatelů, neboť právě v den závodu slavil kulaté čtyřicátiny. Dorazil do cíle v čase dobře pod dvě hodiny. Duo Blažkovi a Vlček startovalo cca o půlhodinu později v „Hauptclasse A“. Tu už tvořili z většiny pomalejší, často i extravagantnější běžkaři, velkou pozornost poutali například Mexičané, startující v mexických krojích, táhnoucí po trase za sebou třímetrovou figuru kaktusu na lyžích. Proplétání tisícovkami méně nadaných běžkařů nadělilo proto Blažkům výrazně horší časy, okolo dvou a čtvrt hodiny. Největší zdržení bylo u nejprudšího (cca 100 m dlouhého) kopce, kde se, než na závodníka došla řada nastoupit do jedné z „fronty do vrchu stoupajících“, dalo čekat dole na místě i přes 10 minut…čas na vydechnutí a doplnění energie, žádný stres, nemačkat, nepředbíhat, pěkně jeden za druhým, prosím :D. V tomto kopci v lajnách diváků stáli i Hanka s Vráťou a mohutně povzbuzovali. Na startovních číslech je psáno i celé jméno závodníka, takže jmenovitě přímo vás na trase mohou povzbuzovat lidé, které jste v životě neviděli…německy, italsky, anglicky…Duo „Vodičky“startovalo z výpravy Ski Nordic až v jedné z posledních vln, už se skupinou vyloženě svátečních běžkařů; jejich zdržení na trati bylo tedy ještě výraznější. Do našeho hotelu, kam byla možnost dojezdu z místa cíle pro účastníky závodu bezplatně lokálním vlakem a následně autobusy, dorazily až hodinu po dříve dorazivší trojici, která si mezitím po závodě užívala relaxační služby hotelového wellness – bazénu, sauny a vířivky.Poté už se vyrazilo na zpáteční osmihodinovou cestu směr ČR – Mariánské Lázně. Chvíli trvalo nalezení i v neděli otevřeného švýcarského obchodu, pro nákup pravé švýcarské čokolády pro rodinu a známé doma, leč nakonec se zadařilo a trojhranné „Tobleronky“ tak s námi bezpečně doputovaly domů.

(DB)

Foto Engadin 2019